Agresivitu obvykle považujeme za nežádoucí či nepříjemný jev. „Nebuď tak nevrlá, nikdo tě nebude mít rád“; „No a co, že tě praštil, nech ho být, moudřejší ustoupí…“; „Nezlob se, to není hezké“; „Vrať se, až se uklidníš…“. Tyto a podobné věty jsme slýchávali často. Nebo máme zažité (i když si to nemusíme pamatovat), že nás blízcí opustili nebo potrestali poté, co jsme projevili nějakou formu hněvu nebo zdravé agresivity.
Faktem však je, že je pro nás vrozená a ve skutečnosti bychom bez ní nepřežili. Nebyli bychom schopni stanovit hranice někomu, kdo nás ohrožuje, nikdy bychom se nedokázali bránit, postavit se za sebe, jít za svými touhami a cíli. Z mých dosavadních zkušeností se mi zdá, že terapeutickou podporu vyhledávají spíše lidé, kteří jí mají málo. Často jsou nejistí, mají sklon upřednostňovat potřeby druhých před svými vlastními, prožívají úzkosti nebo mají depresivní náladu.
Mnozí z nás zároveň vnímáme, že v dnešní době se výskyt agresivního chování u určité části populace jakoby zvýšil a více si ho uvědomujeme. K tématu agresivity v běžném životě i v naší komunikaci nabízím několik úvah v rámci jednoho ze svých rozhlasových rozhovorů: