Či se nám to líbí, nebo ne, život s sebou přináší mnoho nepříjemností a bolesti. Jednou z nepříjemných emocí, kterým se možná mnozí z nás snaží vyhnout, je smutek. Často ho totiž doprovází pocit ztráty energie, apatie, beznaděje a osamělosti. Pro některé je to hustá tma, pro jiné propast, v níž je člověk sám – s vědomím, že za ním tam asi nikdo nepřijde.
Vibrace v okolí
Náš vlastní smutek může být nepříjemný a náročný i pro ostatní kolem nás. Málokdo se totiž naučil s ním vědomě a statečně pracovat. Lidem v okolí jemně „připomíná“ jejich vlastní propasti a poukazuje na to, čemu se v životě ve skutečnosti nemohou vyhnout: bolesti a vlastní osamělosti. Pokud ji u někoho zachytíme, často nevíme, jak na ni reagovat: dané osobě se možná vyhýbáme nebo předstíráme, že jsme změnu nezaznamenali, případně nevíme, zda můžeme u druhého otevřít téma bolesti. Nebo máme tendenci dostat věci pod kontrolu pomocí vtípků, nevyžádaných či laciných rad („to zvládneš…“; „zkus se na to dívat pozitivně…“; „neboj se, přijde další…“; „jiní lidé mají horší věci…“; „to tě posílí…“…).
Jazyk emocí
Smutek je přiměřeným a jasným signálem, že přicházíme o někoho (nebo něco) velmi cenného. Musíme se s tím rozloučit, nechat to být: pro někoho je to ztráta blízkého člověka – ať už kvůli definitivnímu odchodu, jakým je smrt, nebo kvůli jeho odchodu z našeho života v důsledku rozvodu, rozchodu či odloučení. Smutek můžeme pociťovat i tehdy, když nám děti vyrůstají a potřebují nás čím dál méně. Když nás někdo hluboce zklame. Nebo když zklameme sami sebe a ztrácíme své představy o sobě. Smutek má své místo i tehdy, když zjišťujeme, že svět není takový, jakému jsme věřili. Když přicházíme o své ideály nebo touhy. Když se konfrontujeme s vlastním stárnutím, pomíjivostí. A má své místo i teď, když zjišťujeme, že svět není jistotou a bezpečnou bublinou, v kterou jsme věřili.
Jen ať to nebolí!
Smutek je spojen s očištěním. I proto v těžkých chvílích pláčeme. Některým je pláč bližší, jiným méně. Někteří si ho nedokážou dopřát vůbec, koneckonců tomu asi nepomáhá ani naše výchova a různá přesvědčení (například že kluci nepláčou). Bez procesu očištění a postupného odpoutávání se (od někoho nebo od něčeho) není možné se osvobodit. A až nadejde čas, posunout se dál.
Často si ten bolestivý proces chceme zkrátit, usnadnit, „překonat“ ho. V konečném důsledku si ho však často jen držíme uvnitř nedokončený, kde si jde svou cestou a nepřímo nás i nadále ovlivňuje. Někdy si možná namlouváme, že té bolesti je příliš, že už toho bylo dost, případně ji rovnou „vypneme“ a nic necítíme. Někdy sáhneme po lécích jako po první možnosti (což může být někdy cesta, ale pouze po posouzení psychiatrem). Nebo se jdeme bavit, rozptýlit se, aby nás ta bolest neobtěžovala. Jistě, v rámci sebepodpory jsou to přiměřené strategie. Problémem však může být, pokud zcela překryjí nezbytný a přirozený proces truchlení nebo jej zastaví.
Uzdravení
Pravdou je, že kdyby pro nás někdo nebo něco nemělo žádnou hodnotu, nebolelo by to. A pouze skrze setkání s bolestí se může náš vztah nebo touha proměnit a přinést něco nového. Otevřít prostor pro nové. Pomoci mohou rituály – například napsat dopis dotyčné osobě nebo sobě samému, ve kterém své emoce a myšlenky vyjádříme slovy. Nebo psát si deník. Rozhovor s někým blízkým nebo s odborníkem. Upřímně se podívat na to, o co právě přicházím. Dovolit si v laskavosti i pláč, očištění a poté, z propasti, kde se najednou objevila i voda, s důvěrou a bez strachu, že se v ní utopíme, nechat se pomalu vynést na břeh. Trvá to, chce to čas. Chce to hodně laskavosti a péče o sebe. Může to probíhat po fázích, zlepšovat se a zase zhoršovat. A tak je to v pořádku.
Podle mnoha odborníků na duševní zdraví je schopnost dobře truchlit a loučit se úzce spjata s kvalitou našeho života. Ztrátám se totiž nelze vyhnout. Život je plný loučení. Otázkou je, zda a jak dokážeme v určité fázi říct „sbohem“. A to jak tomu dobrému, tak i tomu těžkému či toxickému, co s sebou nějaký vztah, kontext, období nebo představa přinášely.
Závěrečná poznámka: pokud se nám zdá, že chceme druhému v jeho smutku a bolesti nějak pomoci a máme na to kapacitu, ale nevíme jak, je nejlepší ověřit si, co druhá strana potřebuje: „Chci ti pomoct, ale nevím jak. Co bys teď ode mě potřeboval/a?“