Asi před rokem mi kolega dal tip na téma pro tento blog: pomalost. Vycházel ze své vlastní aktuální situace a potřeby. Od té doby jsem se k tématu pomalosti opakovaně vracela a zkoumala ho. I přesto, že v současné době nepůsobím v prostředí, kde je honba za termíny a snaha splnit nesplnitelné normy absolutní prioritou (což je však také výsledkem mé osobní volby), tlaku na rychlost a zároveň potřebě stihnout za den co nejvíce se nelze úplně vyhnout.
Hlavně žádný promarněný čas!
Pokud během dne máme nějakou volnou „mezeru“, snažíme se ji nutně něčím zaplnit. V současné době třeba procházením sociálních sítí, čtením zpráv nebo poslechem podcastů (pozor, nejsem v tom výjimkou). Nebo se snažíme své úkoly vyřídit co nejrychleji. Dnes jsem si uvědomila, že jsem se na chvíli ocitla v situaci, kterou v různých obměnách známe všichni: šla jsem se projít a turista si šel vyfotit právě tu část cesty, po které jsem chtěla pokračovat já. Rozhodla jsem se v klidu počkat (aniž bych si ten čas vyplňovala focením nebo hraním si s telefonem), než pořídí pár snímků. Vím, že ještě před nějakou dobou by mě to mírně (nebo víc než mírně) rozčilovalo. Bezdůvodně. Zřejmě bych zároveň očekávala, že mi za trpělivost slušně poděkuje. Proč vlastně? To bych se až tak „obětovala“? Čím nás pomalost tak děsí? Nebo dráždí? Zapomněli jsme na ni, nebo se jí prostě vyhýbáme?
Vnější urychlovače
Důvodů je zřejmě více. Do jisté míry jsme k této rychlosti tlačeni zvenčí. Jak píše Carl Honoré ve své knize Chvála pomalosti, přispěla k tomu například průmyslová revoluce, velkovýroba a její tempo, technický pokrok a důraz na výkon a růst, stejně jako dopravní prostředky: umíme a chceme se rychle dostat na místa, která by v minulosti byla buď zcela nedosažitelná pěšky, nebo by nám cesta trvala mnohem déle. Jíme hotová jídla, která si koupíme jako polotovary a jen je ohřejeme v mikrovlnce. Obědváme u počítače, narychlo. Jsme zahlceni dostupnými informacemi, které nestíháme zpracovat.
Vnitřní faktory
Za mnoha projevy spěchu však stojí i naše vnitřní témata: strach z nudy, z osamělosti, neochota být se svými prožitky a se všemi emocemi, které by mohly vyplavat na povrch,… Mnohým dává rychlost a neustálé honění se pocit vlastní důležitosti: jistě znáte ty, kteří jsou neustále zaneprázdněni, nemají čas se vám ozvat a pokud se s nimi náhodou setkáte, musí neustále mluvit o tom, jak jsou přetížení. Někdy mohou být důvodem přetěžování sebe sama a svého času i hlubší obavy a existenciální témata, jako je více či méně vědomý strach ze smrti, z konečnosti věcí, z možné ztráty kontroly nad životem, ztráty blízkých…
Malé kroky
Zajímavé je pak prostě se zastavit a pozorovat, co se začne dít, když na chvíli přestaneme spěchat. Možná i doslova – že zpomalíme chůzi. Ať už jde o krátký úsek, třeba cestu z domu do obchodu s potravinami. Nebo ubereme plyn v autě. Případně si dopřejeme alespoň chvilku „jen tak“ být. Zkuste to. Nemusí jít o žádnou změnu životního stylu, jen… Dopřát si během dne alespoň chvilku bez spěchu. Nebo „bez struktury“ – tedy bez plánu. Zkuste si vědomě vychutnat kávu – bez toho, abyste přitom dělali něco jiného. Místo rychlého oběda o samotě si dopřejte společný oběd s někým blízkým – s plným vychutnáním daného okamžiku i samotného jídla. Nebo si užít „cestu“, tedy samotný proces, nejen její výsledek – ať už jde o vaření, úklid nebo jinou činnost (pokud nás baví).
Tip k zamyšlení
- Kdy jste si naposledy dopřáli „jen tak“ posedět na lavičce v parku a rozhlížet se kolem sebe?
- Nebo pro mnohé naprostý extrém: zavřeli jste na té lavičce na chvíli oči a naslouchali zvukům kolem?
- Nebo jste se takto soustředili na vůně v okolí?
Plnost bytí
Někdy jsem se klientů, kteří na sezení dorazili úplně vyčerpaní, ptala, zda si všimli, jaká je právě obloha… Někdy se na to ptám i sama sebe – a ne vždy dokážu stoprocentně odpovědět. Nemusíme se nutit do zvláštních cvičení – ta jsou možná jen pomůckou. Faktem však je, že dny přeplněné programem a aktivitami nám život plnější neudělají. Plnější může být tehdy, když si to, co děláme, umíme náležitě vychutnat. Pokud si všímáme, kam jdeme, co a koho na cestě potkáváme. Pokud tomu dokážeme věnovat potřebnou pozornost. A to je možné spíše v pomalém tempu než v rychlém. To nutně neznamená, že se musíme násilím nutit do něčeho nepřirozeného, stále existuje spousta činností, které je skutečně třeba vykonat rychle. Zároveň je dobré rozvíjet i polaritu, která umožňuje větší hloubku, která umožňuje prožít vnitřní klid, která je protipólem extrému, ke kterému jsme všichni určitým způsobem tlačeni. A to je svým způsobem umění.
Kvalita vyžaduje čas
Ještě mi připadá důležité dodat, že odpovědi na různé úkoly, výzvy, obtíže (a je jedno, zda pracovní či osobní), ale i na hluboké životní otázky se objevují právě tímto způsobem. Když jsme v kontaktu sami se sebou, se svými emocemi, potřebami a sny. Stejně jako víno potřebuje čas na zrání, i řešení životních dilemat, hojení ran či obtíží, kterými procházíme, a nakonec i naše osobní zrání nebo hledání odpovědí na různé otázky potřebují čas. Není možné je urychlit, není možné je snadno zachytit v hluku, shonu a pod tlakem. Pokud si dovolíme na sebe netlačit, dovolíme si více života, více dechu, více plnosti, více laskavosti. Protože pomalost je laskavost. Nejen k sobě, ale i k druhým a k prostředí, ve kterém žijeme.